Na vody a v poklid lesů pad
šeř noci temný, netopýří.
Květ zvědavě voněl, neb mřel již a vad’,
převislý se stonků zlomených mříží.
Hvězd záblesk a luny se hebce krad’
večerním, chladivým tichem.
Zem vonět se zdála tak prudce hříchem.
Ó, vílí dnes těla být líbána chtěla
tak celá, tak celá.
Noc rozkvetla letní. Hle, víly z mlh
se na březích u lesů stříbřitě bělí.
Dech orchidejí sladký vlh
a vyhřátou voněl před nedělí.
Hle, žínky se blíží, po lásce hlad.
Jsou vlasy jich černé a oči vlahé,
a tančící, nahé,
hle, chvějí se, jak by se mužům chtěly vzdát.
Jdou, zpívají, blíží se, chtivé jsou,
jak tančí, jak těkají v luhu, –
tam někoho jistě zavedou,
v svém zaškrtí zúženém kruhu.
Ač flétna varuje divou hrou
žárlivě zlobného Pana
a výstražných hvizdů řečí, –
horoucí touha něčí
chce vrhnout se v nebezpečí.
Ó, toužící jinochu! Jasný roh
teď stříbrnou dýchnul vlnou
a dozněla flétna. Pan vzkřiknul a hloh
svou růžovou náruč střás’ plnou.
Kams toužící zajat zmizel hoch
ve vítězném pokřiku zmizelých žen.
Ze zrosené trávy noh otisky žhavě
volají dlouho vyčítavě.
A jasní se v sosnách den.