Z bílých chalup se kouří.
V ovocných stromech kvílí
říjnový vítr a bouří.
V oslnivě bílý oceán ztichlých polí
slunce posílá lodi
zářných mračen až bolí,
za obzory je vodí.
Pohleď, jak z míru
vzrostly ty bílé stěny,
práhy, na nichž děti, plaví – modráči,
dvorky, jež vším tím jsou naplněny,
po čem se stýskalo oráči,
když byl vojákem.
Bohu díky! Zas zápasit,
za něco se bít.
Každý oráč má vojáka pěst,
za ženu, za děti, za kus hlíny
musí se postavit, za svou čest.
Děd když tu zápasil o Boha,
proti hradům na kámen ztvrd.
Oráč byl voják vždy, klid měl i vášeň
na život i smrt.