Je večer deštivý... Pláň šedivá
své výběžky v zrcadlo vodní matné vrhá...
A vítr oblak temná přediva
do zejících otvorů prorvami obzorů
na cáry trhá...
A po den celý v dálce světel kruh
žlutavohnědé ostré skvrny hází kolem...
Lokomotivy trčí z černé vody struh...
Mře večer na pohorku kolem...
Blátivý popel, kam jen vidí zrak,
na všem, co dýše, věky usazený...
Ční věže železné a střechy v kalný mrak,
ční komíny, ční jeřáb pochýlený...
Důl zatopený dýše parou zahnědlou,
čerpadla hrozná skřípou rythmem stejnoměrným...
A mračna žen tu s dětmi na rukou
se tísní nad otvorem černým...
Den třetí minul... Neúnavná čerpadla
z té rakve duní, jak by třás’ jí Osud...
Jak závora by těžká nad vším zapadla...
Však ženy... stojí dosud...