Je kámen satira, jenž zkouší zlato duší
a lebek pevný vzdor svým ostřím ztupit touží,
ze dřeva shnilého si figury své krouží,
smích její spíš je pláč, jenž dobu pravdou kruží.
Až někdy přijdeš k nám, ta pravá, v níž vzlet buší,
ty neostýchej se stín změřit, jenž se dlouží,
když západ v českou zem se prázdných činů hrouží
a skleslost nemužná, jež jenom dětem sluší.
Pak podrž zrcadlo nám přítomnosti,
že zhrozíme se lhostejného čela,
jak bič a poroba tam vryla prouhy! –
My hnisáme... S tou hroznou střízlivostí
jak vše teď trpíme, to chápu zcela,
proč svět nám dí: Jste k smíchu žebrák pouhý!