Byl tichý háj a unaven zpíval dlouze
a zdřímnul a zalknul se v staletém echu.
Pod sluncem poledním voněly krvavé jahody
a parnem se rozdýchnul samet mechů.
To dřímalo těžce mlčící boroví!
Jen tvoje rty vlhly vůní svou planou.
A zelená ještěrka! Jak blýskla šustivou trávou!
A zahnědlé skvrny slunce jak větvemi kanou!
Slyšíš vzkříšené zvony? Prudkým zaváním z Neznáma
tvé srdce se rozdulo opojnou, vítěznou slávou,
na nejvyšších věžích Snů, kam možno jen dostoupit
před nutným pádem a bolestí krutou a žhavou...