Samota v polích. Střecha rozbitá.
A kolem noc je, jedna z tichých nocí,
kdy voní tráva z nedalekých luk.
Pes štěká bez ustání. Vzteklá ozvěna
krátkými dvojzvuky hlas vrací zpět,
jak od lesů by rozrazila se.
A rostou obrysy samoty pusté,
jak blížíš se. Na sadě studnu zřít,
a nad ní tyče ční. Nespatříš člověka.
Dvě kozy smutně bečí z ohrady
a měsíc, vykrojený z ocele,
nad nakupeným dřívím rozlévá
svou línou, modrou řeku květy stromů.