Je léto... Kolébavou
si píseň zpívá les.
A já jdu svěží travou
po luhu lesním kdes,
skok stínů rychloletý
jak blesk se přechýlí,
a přes trávy a květy
se třesou motýli.
Skrz jepic tiché roje
do sněhu jahodin
a průlinami chvoje
zář stéká v mrtvý stín,
ty lehneš v trávu, blízký
zvuk slyšíš píšťaly
a útlé šumí lísky
jakoby plakaly.
Hned ztracený jsi v snění,
sám ztrativ sebe v ráz,
v hlubokém zapomnění
jsi všemu ruchu zhas’,
dech nehybného klidu
ti roste přes hlavu,
již vzdálen měst a lidu
jsi vtiskl na trávu.
V nezměrné dálky šeru,
kde mraky sycen vzduch,
as v tom, kam hledíš směru,
je městský tušit ruch,
tam jako pavučina
ve vzduchu nehybném,
most v horizont se vtíná
hasnoucím stopen dnem.
Neslyšet prací stopy
ni mozků vírný spěch, –
tu v zlato jen se topí
trav moře v tichých snech,
nic nepatří ti v světě
a ničí nejsi též,
jen země této v květě,
kde jednou spočineš.