Z nich a za všecky slyšet hlas snů a běd,
těch, kdož se zmocnili kdysi vlády země.
I my, kdož jdeme spasit svět,
hřešili jsme a milovali,
jako jiní, jež zkoušel Bůh,
nadlidští lidé, kteří se rvali
o slunce, chleba, vzduch.
My, kdož dnes objímáme, a zítra jsme krutí, jiní,
odsoudíme v zápětí chvíle, jež viní,
o lásce sníme, která ví
omezovat své bratrství,
také my svědky se stali
katanských konců.
nejkrásnějších svých myšlenek.
Pro zhrdající své srdce
neuslyšíme umírat
jednotlivce ni miliony
ale křísíce z rakve mrtvý věk,
rosteme nad trůny, nad mamony
ze smrtí, vražd a ztrát,
i ten chór blahoslavených našich mučedníků
dílo je nadlidské stavby nadlidských smrtelníků.
Takto je vidím opuštěné,
k smrti odsouzené miliony,
jak se rozednilo,
hladové sklánět se ke mně,
přicházejí dlouhým stromořadím zasněženým
z daleké země,
a nad nimi ze všech stran pohřebních panychid zvony.
Zpívají jako chór blahoslavených a svatých,
nevědomých, utracených, postřílených
modlitbu,
poslední modlitbu ke chleba krajíci,
nezrozeného nikde z klasů zlatých,
vzpučelých z lůna revoluce
poslední modlitbu před smrtí,
úpěnlivou a lkající.