Mně z ruchu probouzí se samota,
jak tichem znící zvony večera
a okrášlená všeho prázdnota
se sesouvá a ztroskotá,
když ztráty bolí za šera.
Tu ticho ruce mívá, by je kladlo
mi na srdce den za dnem,
že pod nimi cos uvadlo a zchladlo
v podzimu krutě chladném.
A hřeje zas vše nesplněné,
vše ubité a umučené
pod koly vřavy uvláčené,
nadějí hroby otvírá,
vše, co tam umřelo a umírá,
burcuje, vzbouzí.