Je hlína země měkká
a zmládla jarní lidskou hořkou krví.
Jeť doba má, já již jdu.
Já kráčím v městech, v polích prvý.
Jak před tisíci lety
jsem míru Bůh i kvasu bouřlivého
a símě rozhazuji,
v němž jednota a zárodek spí všeho.
A v témže rozhození
já símě lásky nové obnovuji
i rudou, jak svět starou vzpouru
současně nítím, živím, rozžehuji.
Tak mezi hlídači tu dvěma
tvůj zápas nikdy neustává,
člověče, v zem tvá vzrůstá noha
i láska tvá i tvoje sláva.