To takové jaro by musilo být,
by vyrylo brázdy celého světa,
by dovedlo z mízy, kterou roní
všech lásku ke všem probudit,
květiny, které sladčeji voní,
ta oblaka, která bystřeji plují,
ty vlny, jež stříbrněj světélkují.
To všecko v srdcích by musilo zvučet,
co neznělo ještě v písni žádné,
ni v pozemské lásce pomíjející,
co v národu žádném nemohlo pučet,
když jedinců jepičí lásky v něm chladné
nebyly láskou srdcí všech
a rukou, svět pevně spínající.
To jaro by musilo semena klást,
dnů šťastných dobrý rozsévač,
všech pracovníků vyznavač,
jenž všem dá lásku a všem dá vlast
a všem dá krb i oheň a sůl,
a všem dá chléb a k němu nůž,
lavici k odpočinku a stůl,
kout, v němž si rozumí žena i muž,
když dětí svých ručkama malýma
si sbližuje svět a jej objímá.
To jaro váhá a nevstane,
dokud se jitru v blednutí hvězd
nerozdní, den kdy zralý jest
k díkůčinění,
i dokud se člověk nestane
všech národů zvonem, v jediný hlas,
jedinou modlitbou společnou
nespojí vzdálené světy,
i lidství k obětí bratrské
nevzkřísí v nás.