Když rozsévač kráčí v podletí
by naslouchal hudbě klasů,
on vzpomíná prvých osetí
a pučících stébel v jasu,
jak jarních bouří burácel kdys proud,
on musí také vděčně vzpomenout!
A teď – ö jak se to změnilo,
on stezkou jde prostřed polí,
jak moře by kolem se zpěnilo,
tak šuměly klasy a stvoly,
nad hlavou schýlenou mu zpívaly
šumících klasů těžké přívaly!
A jeho již ani nevidět,
on ztratil se v obilí moři,
jej přerostly klasy o kolik let
a zlato v nich, zdá se, hoří,
jak jeho stará krev by v stéblech všech
tu zašuměla v tichých úderech!
Ó duše ty, která jdeš dobro sít,
a pravdu a volnost a spásu,
chci, abys též mohla tak práci svou zřít,
jak přerostla tebe – proud časů,
a ještě do příštích zasáhla let
a na tvůj rov z ní padal stín a květ.