Rád jsem vždy rozmlouval s Nocí. S letní Nocí temnou... Vzhořely hvězdy jak zvědavé oči ztrnulé divy... Louky zpívaly tenkým šumotem uspaných travin... Žáby zelené mezi šťovíky prchaly, plachou řečí
tiché a syrové země mluvily stíny Noci... Řek‘ jsem k ní: Budiž lehká, pohřbi a zakryj stopy odšedších poutníků, rozsviť stříbrná nad zemí světla, ropot měst utiš, mesmerického spánku tíží
dotkni se všeho, zatop svět tichem očištěný, květinám snů dej kvésti, tmavým svým orchidejím... Noci, zatichlá Noci, tvoje ztemnělé jedle do světlé oblohy trčí v daleku, jako stěžně
lodí by pluly, mluvily vznešenou výší svojí bez světel, bez signálů, bez pohybu a ruchu, jako by čněly ve tvém přístavu majestátně... Noci, pozdravuj všecky, kdož jako já vidí čníti
stěžně tvých vysokých jedlí, tenkými hlasy zpívat hlasy mírného větru, vody probleskovat v rovinách nekonečných, tma jež ovrubuje dokola něžnou rouškou chladných, pozdních hodin...
Pozdravuj toužící duše celého širého světa, zamilované ve vše, co dojímá víc než láska k jednomu tvoru, co mluví mnohohlasým sborem světel a očí, hlasů a zpěvů, temnot a stínů,
rovin a kopců, krajů a zemí, neznámých světů... Co jsem tak mluvil k ní, řekla: Ukaž, co zjitřil den, slavný manžel můj, a co slunce zažehlo krvavou výhní, ukaž, můj ret je chladný a mé srdce je věrné,
ticho mé a můj klid, mé naděje bezeměrné... Ránu tvou vyssaju zticha... A zítra budeš silný...
Cookies on Poetry Cove