Dnes nebylo se čeho bát.
Jen smrti, jdoucí bezhlasně
po listí spadlém předčasně,
po měkkém písku promenad.
Sežloutlým prstem ťukla v květ.
A opadal. Ted’ ťukla v list.
Ledovým zrakem v tisíc míst
už přimrazila krovek let.
Háj listím plakal. A ty? Čím?
Mdlé ptáky někdo ulekal,
rákosí seschlé v půli rval,
zasypal stezky jehličím.
A růže? Sotva tušila,
kdo na ni dých’... Jak zklíčená
a jak je svadlá, ztišená.
Snad bolest „ne“ ji ubila?
Ó srdce! Zda bys uhádlo,
proč překotný tvůj byl tak spěch?
Viď, srdce mé, ty nejsi z těch,
bys bolestí „ne“ uvadlo!
Buď jenom klidno. Listí pád
se právě tebe netýkal.
Já ničeho se nezříkal.
Dnes ničeho se není bát.