Muž s ženou vyšli, pohřby za nimi, domovy ohořelé. Vzduch mrazný zvučel zvony ranními, výčitky plny žele.
Smír do přežitých padal výčitek, jak bez pláče šli němi, v podzimní stromy suchých do snítek svit rozrůžověl zemi.
V jich mlčení cos jako mrtvý zmar když zlobou doburácí, i jako klíčení a závan jar když zadýchne, se vrací.
Pak řekla ona: „Šťastni z málo chvil jsme mohli býti oba“. Tu on: „„Já na lásce se prohřešil. Vítězem byla zloba““.
Dí žena, okradená o děti a tušící jen zpola proč musila se za vše styděti, v boj šílenství když volá:
„Snil’s o královstvích, zemích, o moci, řeč mateřskou, jež sladká chtěl’s, aby zapomněli otroci, množící tvoje statky“.
„„Mně mužná vracívá se šílenost, když zisk a sláva svádí. Vždy sestárlá mne tísní minulost, po novém toužím mládí““.
„Tys nikdy nebyl jiný, do sázky dal’s mně i rod svůj, zemi, žes krev dal za svobodu bez lásky, tak do pláče vždy je mi“.
A mlčky potom šli a pokojná zářila dálka živě. Tu jeho duše hrdá, výbojná tak praví lítostivě:
„„Já za krok malý v před jsem prolil krev tvou, svou i našich dětí. Zas násilí a vražda byl můj zpěv, co chtěl jsem lidství pěti.
Tak chci dnes dorůst, aby duše má se láskou přerodila. A krev-li mluvit má, by oběma nám povždy svatou byla““.
A políbil ji: „„Hrůza z našich ztrát z tvých zraků mizí s klidem. Žít nadějí, ne hanbou umírat, zvěstujme lidem““.
Cookies on Poetry Cove