Vše přijímám, co spoutalo mne s člověkem: žal na zemi
a oběť každou přátelskou, jež rozdává se mi.
Rád všem se rozdám též, svou náruč stále k srdcím rozpjatu.
Jsem nepatrný s výše pyšných aristokratů.
Mně temno není temným dost a není hnusný dosti hnus,
a vina není vinnou dost a hrozným peklo hrůz.
Když pod břemeny k drobným osudům svým k zemi skloněni,
když k hmotě připřáhnuti jsme a v lsti své oděni
se vždycky sobě jevíme zas v pravé lidské podobě,
skloněni k sobě, jihneme, jak vroucí prosba na hrobě:
By všichni dobří ožili a vzkřísilo se něco v nich
a přiblížilo se, co žít chce dáno v touhách jich,
by vzešlo milosrdenství, jež v rovné, sdílné velkosti
z mis božských hodů bratrsky a vlídně pohostí.
Tu vždycky temná vášnivost se vyjasní, je ztracena,
mhy rozestoupnou se, vzdálenost k lidem zkrácena.
Vstříc vycházíme druhu druh, vstříc sestry jdeme sestrám svým
v důvěrné hodině, jež stoupá obětní jak dým
tak přímo nad srdce, kdy v domovech všech v soumraku
večerem všecky družné příchylnosti vzhoří ze zraků.