Rovina dlouhá, travnatá
pod hvězdami, jež modře plají,
do dálky míří rozpiata
v tmu, z které pozdní hlasy lkají.
Jen stromy vidím pod květem
a všude pole rozvlněná,
a v štěrku cesty rozjetém
se blýská prouha vody sklenná.
Daleké moře roviny
hlubokou nocí oddychuje,
nevzlykne ručej bystřiny,
ni vítr listím nezaduje.
Na dávných bojišť mohyly
prohnilé kříže ukazují.
A kolem šumí obilí,
mátožné vůně z trav se snují. –
Pes v dálce štěká. Z cihelen
kouř modrý nad stromy se tají,
jak ohnivých pár svítilen
jich otvory v noc plápolají.
Ty pláni dlouhá, úrodná,
jsi rolníků chrám posvěcený!
Jen z tebe píseň svobodná
v rod lidský padá uhnětený.
Prostorou dvorců, stromovím
a obilí se táhne zlatem,
a statků starým trámovím
i udupaným, černým mlatem.
S ní roste všecko volným dnem,
ze zárodku se k zrání chýlí,
svým starobylým pokojem
oráčů plavé hlavy sílí.
Jak moře, rovino, tvůj klid
nad otročí mou hlavou stojí.
Já slyším dosud ve snách znít
širokou, velkou dumu tvoji! –