Na konec chodby sotva vnikne den,
jak hledáš dvéře sám a neviděn,
nad nimi poznáš staré jméno též,
po vykotlaných dlaždicích jak jdeš...
Kdys bylo zlaté, teď půl smazané,
teď sešlo jako srdce zklamané,
ó, poslyš, příteli, – ó, nechoď tam!
A sešlé jméno mnoho zjeví nám.
Ty vejdeš... bledá žena v zracích stud
tě uvítá, jí v čelo lehl rmut;
a dítě malé hrá si s květinami,
chce růst, chce kvést, chce smát se mezi námi.
Však běda! Její muž (to šeptat smím,
vždyť byla dosud jenom šťastna s ním!)
byl sláb a dobrák, lehkou mysl měl,
a utrácel tak, až se zapomněl!
Tu nové trety, (jak je měla ráda,
vždyť byla nezkušená a tak mladá!)
tu zřel jsi atlas, zlaté příbory,
a hosty, plné nízké pokory. –
Duch moderní vál tady z koutů všech
i se svým hnisem, s kletbou na svých rtech.
Ó, hřích má cestu rychlou tak a sráznou:
kdys v komptoiru našli kasu prázdnou!
V té próse celý moderní je hřích...
Muž dávno pyká nyní v poutech svých,
však žena strádá i to dítě malé
a stydí se a trpí neskonale...
A na to dítě každý pohlížel,
jak by to byl snad pekla vyvrhel...
a ono tak se směje, hlava zlatá,
a bito je, když vyslovit chce „táta“!