Ten život příšerný! Stále má důkazy: marno!
ještě jsem nepřestal věřit... on chechtal se: marno...
Myšlénky... pohádky... Večer... kdes cvrčkové v jílu
zdlouhavých serenád ztrhanou zpívají píseň...
Všude ta nelidská prázdnota... Prokletý život!
Nenašed v přírodě, nenašed v člověku, zoufám:
příroda despota, – despota člověk, – Bůh despot!
O plač ty morálko! Nejsem již radosti schopen!...
Paprskem slunečním podrážděn nad lidskou špínou,
s dravci i s babami zavírám příměří krotké.
Od živých odvrácen, k hrobům se obracím zděšen,
šíleně zatouživ po těch, jež nazval bych bratry.