Můj svět je mladý a můj Bůh je štědrý
a čas můj jest jen věčné podjaří.
Mně žití v žhavých srdcích vzhořet dává
plameny, jejichž horoucnost je dravá,
prosvětlí, protkne, prozáří.
Můj svět je mladý krásnou vírou v stálý
koloběh srdcí, která nestárnou.
Stráž stojím před hroby, jež propadaly
se v minulosti propast beztvárnou.
Neznají dnů již, lidských zákonů.
Leč znovu vysílám své posly jasné
po stupních Jakubových, duch kde žasne,
zázraky kosmu, jasem aeonů.
Mnou veden zástup lidský vzhůru stoupá.
Fanfáry žití třepotné z tub kovových
můj sesiluje hlas, co v slunci žhnoucím koupá
se radostná ta cesta jich.
A vždy je ke mně milosrdný čas.
On zná již prázdná místa odstřelených
nezvěstným šípem. Nově vysílá
radostné šiky nových srdcí, duchů,
a moje píseň, vzklíčivší v jich sluchu,
lidštějším činí jejich hlas.