Skřivani viseli bez hnutí
vysoko na modrém, jitřním nebi,
a tam v tichu,
mezi Bohem a člověkem,
zpívali o prostých, lučních květech.
Bílé břízy a nádherné petrklíče,
také první osení,
také hroudy a polní kameny naslouchaly, –
bylo tak ticho.
Také šlápoty bosých nohou dětí
v pěšině, která vedla jistě do ráje,
naslouchaly z ranní rosy.
Květiny luční v prvním probuzení
povívaly a šeptaly si, podivily se,
kde a kdo to o nich zpívá,
tak záhy, tak záhy.