Květiny modré, v rudobílé váze sníce,
včerejší měly ještě smutek od měsíce.
Ovoce zardělé, zrosené chladným ránem
však na míse se smálo, rozdýchlo vzduch vanem.
A na místě, kde stálo, sluncem vzplálo chvíli,
brunátné jeho barvy aby promluvily.
Mě potěšil dnes pohled ten, neb ruce jedny,
jež před chvílí jsem tisk', tak smutny byly, bědny,
že na očích pláč ještě neuschl a se rtů
tak plachých, několik se nerozlétlo žertů.
Když neutěšující útěcha nás teší,
když neradostná radost sedá pod přístřeší,
jen zdvihni svůj zrak v hýřivém okru, zlatě.
Hned něco veselostí božskou proniká tě.