Ven všecky z vězení vypustím vás,
vy myšlenky o světě lepších lidí!
Nuž, rolniček vašich a zvonků hlas
ať v dalekou prostoru volnost svou řídí.
Ó kéž by na slunci pod modrou oblohou
se sešli již lidé s tou duší ubohou,
když pláčou květy a smějí se ptáci v lese.
Snad lepší by byli, že den jim své ovoce střese.
Jsem pokorný pastýř, rád slunný mám den
a rouna stád, jež se přede mnou vlní,
vše z černých bud vyháním ven,
neb skotácká bujnost mne radostí plní.
A nerad jen stáda zavírám,
když zamykám vrata zasmušile,
a nerad zřím stříhat jim rouno bílé,
a černý čnít nad nimi stropu trám.
Jsem pastýř, ať společný hospodář
má užitek, já jen mléka misku.
A přece mé oči jen milují zář
květnových východů, bouřících vísku
divokým polibkem, volnost mám svou,
všem tvorům ji přeju, by rostli z ní sami,
vždy nezkřivenými myšlenkami
a nevykrádanou svobodou.