Rád sevřené mám, zpěvné sloky
ať pobožné či bezbožné,
lyriku, jejíž slyšet kroky,
ať trhá květ, neb kosí, žne,
neb radost po zemi je jíti
v důvěrném se vším hovoru,
studánek čerstvou vodu píti
a splynout v chudých pokoru.
Zem cítit pevnou, drsně sladkou,
mír kvetoucí, dech domovů,
tak denně, vídat děti s matkou
v sedmikrás trávném ostrovu
a v poli hlavu hospodáře
ražený, tvrdý peníz zřít,
půl z temna, ze sluneční záře
se smýt zde, tu se vynořit.
Rád sloku mám, již země stačí,
slunečných tanců blaženství,
slavičí dobrodružství ptačí,
hru večerních snů o ženství,
kout v srdci hrozně osvětlený
jen těmi slovy ryzími
a v tichu hrobů poklad stlený
slzami vysýchavými.