Někdy opuštěnost bolí nás, je nám, jako stromu na podzim, když už není pastev, zvonků zmizel hlas, vše kolem šedý mlhy dým,
nikde trávy, nikde sedmikrás. Tu chcem vprostřed bujných veselí okoušeti dary života, po všedních dnech slavit neděli,
smích kdy po mlčení výskotá, srdce vzdává se a neželí. Chcem se sdružit, za společný stůl usednout a chceme hosty být,
by nám někdo ve zrak vzhlédnul, vzal nás za ruku, náš uhod’ cit, když se v našem srdci rozžehnul. Neboť každý z nás se dívá mřížemi
svojich dnů, jež odlučují od světa, někteří si vykrášlí je růžemi, jiným svlačec jen je oplétá, těm jsou holé od stropu až ku zemi.
Jsou však chvíle, v nichž se nalezne každé srdce, o nichž sníváme, puknou všecky mříže železné, jimiž na sebe se díváme,
kříž kdy hřbet nám křivil z tíže dne. Pryč ty mříže srdcí, duší, dnů, na míle když odloučeni, k sobě blíž! Vedle mne, já vedle tebe usednu,
vedle tvého složím těžký kříž; na bratrství číš svou pozvednu. Byl-lis, bratře, v srdce poraněn, byl jsem také já a v stejnou hloub.
Zapomenu, a ty zapomeň. Na svou lásku nový vříznem roub, znovu květ zas vydá duše peň.
Cookies on Poetry Cove