PRVNÍ RENDEZ-VOUS

Že byla krásná, prodat ji draze toužila vždy matka vlastní. „Chudá co já se soužila“, – tak děla – „ty mít musíš vše, co si budeš přát. Lokaje, kočár, jmění a vlastní letohrad...“

A tak ji připravila a zaslíbila ji, výkupné určila si, smluvila potají s ním cenu obejmutí, polibků, úsměvů, pak děla: dnes je první, již dítě, rendez-vous.

Šla tedy... Jak se chvěla, tma v park již padala. Dnes měl s ní prvně mluvit – ona jej neznala. – Zde čekala, tmou buků až k lávce měsíc spěl, zde sedla v přemýšlení... Jen cvrčka hlas se chvěl.

Tak monotonně, líně, tak odměřeně zas! Ó chůze v zamyšlení, kdy vlhnul park a has’! Však jí cos vábilo tak, tma, kleslá do snětí, to prvé kouzlo lásky a první objetí.

Snad prostodušná byla, jak samotářský květ! Ba byl jí ilusorní kol všední ruch a svět! Kus romantiky divné, jak v starých románech jí duši plnil stále a stále hořel v snech.

Jak žádost sama přišla, tak zticha, nesměle, jí v lících zahořely květiny z úběle, ó, kolikrát v té chvíli jí duší projel chlad! Proč přišla sem? své duše se chtěla otázat.

Hle, přišel... Přišel... Jiný, než snila, v hovorech, vlas řídký kolem skrání, líc vpadlá, v svadlých rtech vyhaslý doutník v koutku se v žlutých zubech třás’ a vším jak přesycený se zdá ten zníti hlas.

Tak sebevědomý byl, však bez nadějí a tuch, a nevěřil, co ďábel, a nevěřil, co Bůh, vše, co jí bylo draho, pohledy znesvětil, a na otázky všecky svým zlatem odvětil.

Jste krásná, – vždycky pravil. A odvádí si ji, když líbá ji, když ruce kol pasu ovíjí. – Že jsem tak krásná, – matka mne mladou prodala. – Vím o tom, věc jsem pouhá... A zrak v něj vbodala.