Tak bídně živořili tu v Praze tolik let! Pensista se svou dcerou a pak dvé starých tet. Ta dívka byla krásná, k líbání andělům, jak noc jí plály oči, vždy plny sladkých dum. –
Jí řekly tety jednou: „Zde kdos ti dopis psal! Je mlád a bohat, zdá se, že dávno tě již znal! čas ku vdavkám, čas dávno,“ jí řekly v úsměvu; ji připravily s péčí na prvé rendez-vous.
Šla... Jak se chvěla tiše, tma v park již padala... Dnes měl s ní prvně mluvit – ona jej neznala. – Zde čekala, tmou buků po lávce měsíc spěl, zde sedla v přemýšlení... Jen cvrčka hlas se chvěl...
Tak monotonně, líně, tak odměřeně zas! Ó, čekání to dlouhé, kdy vlhnul park a has’! Však jí cos vábilo tak, tma, kleslá do snětí, to prvé kouzlo lásky, a první objetí. –
Ta nervosní a snivá, ten samotářský květ! Ba byl jí illusorní kol všední ruch a svět! Kus romantiky divné, jak v starých románech jí duši plnil stále a stále hořel v snech.
A jako jaro přišla, tak z ticha, nesměle, na lících hořely jí ty květy z úběle, ó, kolikrát v té chvíli jí duší projel chlad! Proč přišla sem? se ptala své duše náhle v chvat.
A hle, on přišel... Dandy, dost suchý v hovorech, vlas řídký kolem skrání, líc žlutá, v svadlých rtech vyhaslý doutník v koutku se v žlutých zubech třás’, a sípavý a dutý zněl z chorých prsou hlas. –
A sarkastický, nudný, bez nadějí a tuch, jenž nevěřil, co ďábel, a nevěřil, co Bůh, vše, co jí bylo draho, sarkasmem znesvětil, a před ní žití jiných i svoje obnažil...
Tu ona jen se chvěla jak bouřným větrem stvol. Do srdce pad jí náhle podivný, hrozný bol, jak z čistých nebes padá ve světla paprscích smuteční motýl, k letu by již se nepozdvih’.
Proč přišla sem? – Snad chtěla mít teplejší kol vzduch, a jasnější ty hvězdy a zelenější luh, a láskou naplněna, v níž vše je jásot, ples, – po objetí tom prvém snad chtěla umřít dnes?
Cookies on Poetry Cove