Objímám pohledy modřínovou alej,
jíž se vracívám do drahého, zamilovaného místa,
že voníc spojuje s bílou vsí les,
že nahlíží až do oken
hladíc větvemi květiny a dívčí obličeje.
Zdravím hubené, staré, sedřené koně
s boláky na těle,
když táhnou dříví lesní cestou
a z dáli slyším je přece zařehtat
v prvním jarním slunci.
Plže lesknoucího se po dešti pozdravuji,
po vápenné skále lezoucího
od rána téměř do večera,
když urazil nesmírnou vzdálenost
poutě svojí dráhy.
Miluji vzkřik dětí vstříc mi skotačících,
ty ozvěny rodičů, jich veselosti, jich trudu,
jich práce a zbožnosti,
jich bezbožecké krutosti,
těch zázračných drobných odlitků duší a těl,
krásnějších již, dokonalejších nositelů
životů i smrtí.
Nade vše miluji však nalezence rodného kraje
rozechvívaje se tajemstvím jich, tak četných,
tak odstrčených,
protože vyvržených ze ztroskotaných vraků.
Nejtemnější s největším se v nich objímá,
ukryto dřímá v duši drobných a prostých dětí,
něco, co stále brousí křivák na tebe,
něco, co zpívá a touží do neznáma neb vysoko,
ze sebe, nad tebe, za ves,
k daleku, k věčnému, k mateřskému,
k božskému, co mluví jim beze slov z očí.