Dědek, jenž čte a neumírá
v předlouhé opuštěnosti své,
zpod brejlí živá jak intrika zírá,
kluky mnohé si k sobě zve.
Dedek s koťaty líhá i ve dne,
srostl už s nimi doslova.
Princezna Alaska říkal jedné,
druhé Hraběnka z Trsova.
Dědek se po světnicí šantrá,
bylo mu devadesát let.
Kluci mu říkali Pančatantra,
celý den ležel a celý den čet.
Pančatantra proto, že pouze
mravnou tu knihu nám do ruky dal,
aby nás nezkazil, v krásné touze
z jejího smyslu nás zpovídal.
Kolem lůžka mel sešitů stohy,
byli to „Pařížští daviči“,
s obrazy, tmou jak plíží se nohy,
provaz jak v smyčku se nalíčí.
„Rokambolo“ to ve vězení,
hory srovnaných sešitů,
hory sešitů k závidění,
na stole, ve skříni úkrytu.
Měl tam knížečky Landfrassovy,
tištěné ještě švabachem,
název „Rytíře Brendy duch“ poví,
jakým k nám mluvily postrachem.
Měl tu i knížečku o „Bílé paní“,
s hradní jež věže se dívala,
často nás přišla strašit v spaní,
když Meluzína zpívala.
Chtěli jsme, aby nám vstávaly hrůzou
vlasy, my chtěli být zdrceni.
S Pančatantry tou krotkou musou
byli jsme nespokojeni.
Mnohdy dědek se o otazník zvedal,
včera byl zlý a lakomý dnes.
kdo mu sáh’ na poklad, z ruky jejž nedal.
cenil naň zuby jak v „Křesadle“ pes.
„Rytíře Brendy ducha“ jsme chtěli,
kousky strašidel rytířských.
Pančatantru však jen odnášeli
hltači „Davičů pařížských“.