Když před domem jaro se hlásí, vítr ti zabuší v dveře
a okenicemi řinčí, vše zpřehýbá, zpřevrací,
vysouší pole a k černým se lesům a hájům beře,
jak točivé lopaty mlýnů stín jeho se potácí
a běží po rovinách obřími šlápotami
bot mílových, slunce se sází v ty důlky za botami.
To do drsných, povětrných předjarních mračen valů
vnik' jásotný útok slunce a na krev je rval a bil,
zem syrová, černá si zpívá dešťů včerejších chválu,
chlad odešlých sněhů čiší, jenž na vrcholech zbyl.
Stráň brzy se zalichotí. Již tře se jak ovečka bělem
svých kočiček, sněhově cudných střemch nastaveným čelem.
Den každý je připravený probudit semena v zemi,
tu panenskou krásu hýčkat si v ženu vášnivou,
dotyky, polibky, závratěmi a hříčkami všemi
v království slunečné říše své udiven nad nivou
svá zázračná znamení vylíbat na její hnědou šíji,
tu bujně se vzpínat, tu běsnit, tu zraňovat v slunce říji.
Jí vylíbat z cudného bělu stud krvavé, červnové růže,
lnu modrý zázrak – až k otravě hnusný bolehlav,
vše od radostného chvění rozkoší zmučené kůže,
až k porodům prvních plodů a k vadnutí trav, –
hle, jak se řítí a jarním svým objetím železně jímá,
jak tiskne den prvního jara zem drsnýma lokty svýma...