Jitřního lesa šerý chrám
se zvolna rozsvěcoval.
A do zbožného mlčení
sbor ptačí prozpěvoval,
i čerstvá voda pramenů
stříbrných, tekutých plamenů.
Kořeny černé, syté, bdící,
jsou podzemní, pokorní pracovníci,
co lačně světlé vršky jedlí
své ruce v modré nebe zvedly
a modlily se v slunné výši
k tomu, jenž neslouchá – však slyší.
A miliony pracovníků
modlitby, v zemi klíčící,
dávají do rtů prosebníků
tvůrce a dílo chválící,
nevědomí svých perutí.
Proč šumí? Proč jsou bez hnutí?