Já nikým víc milován nebyl, než pouze dítětem svým...
A je to již za pozdních dob, kdy šediví starostmi hlava...
Já stále jak za mládí neznámý poeta, dobře vím,
že opatrně, však uctivě vyhnula se mi sláva...
Teď večery záhy když klepou, já v kout svůj se uklízím
a v náručí synka si držím, jenž prosí o zábavu,
zas divoké radosti mládí svého vyprávím,
dech lesů zas slyším šumět a za zády bukot bravu,
a z oživlých dobrodružství chalup rozpadlých
své upřádám báchorky dávné časů dobrých i zlých,
jdu po hřebenech kopců a po žluté cihelen hlíně,
jdu údolí úbočím parným a v olší chladivém stíně,
kdes u samot odpočívám, tam se synkem jíme svůj chléb
a v studánce křišťálové svůj namáčíme střep...