PROSLOV

Otroctví chlebem denním lidstvu bylo... Nevolník skrčen v koutě pěst svou svíral a proklínal to vlastní svoje dílo: pro panstvo klidil jen a sklizně sbíral...

Tak věky chodil vždy po cizím lánu, karabáč slyšel jenom zasvištěti, desátky, pokuty přinášel pánu, své tělo dal i těla svojich dětí...

Ze silnic do lesů, z obilných mlýnů se vléknul zapřažen a zase kolem, zvěř vysokou i černou hnáti musil svým zničeným a rozdupaným polem.

Tož celé týdny a zas nové týdny, zas nové roky věčně robotovat, v neděli cítit jak je člověk bídný a svoji mstu jen na dně srdce chovat.

A vrchnosti vše dát, co zbylo ještě pod střechou, na poli, když milost kývne – však draze zaplatit, skřípnou-li tě kleště msty rozmarné a nálady vždy divné.

Jít ve stádech od jinocha až k starci a klonit se jen k zemi vždycky pánu, a neozvat se slovem chlebodárci, jen robotovat na cizím tom lánu...

Dál otročit, dál v cizí půdu síti, své tělo zapřáhnout a duši svoji, pro cizí sklízet dál a otročiti a nechystat se, nechystat se k boji?!

Však dovršen čas: dost již obohacen selskými mozoly pán, statek cizí, dost zaň je namodleno. Otrok ztracen chtěl poznat též, jak pod svůj krov se sklízí...

A jednou vzbouřen s kosami a s cepy se sekerami, s kopáči a rýči se vzdorně postavil a hnal se slepý na vrahy své. Ten hlas až k nebi křičí...

Vstal sedlák, nedbal života ni smrti, a mučen, trestán na hrdle šel směle a na rozcestích věšen, hrůzou drtí své vyssavače a své mučitele...

Věk otřásl se svojích ve stěžejích, krvavou lázeň přines’ v oběť svojí, jak převrat každý žádá ve svých dějích od velké doby po zoufalém boji.

Staleté ledy pohnuly se, svatá přec Spravedlnost přišla, pozdě třeba, myšlenka zvítězila, pevně spjatá s budoucí písní svobody a chleba...

Víc síla zdola nežli mocných přízeň, víc bázeň jich než láska k zotročeným, přec Spravedlnost přišla, lačných žízeň ukojit a čest vzdát údům zmdleným.

Den onen musil přijít, který snímá s otroků pouta, z rabů násilnosti, svobodou stejnou v zákon píše, hřímá, a povinností stejnou, svéprávností:

Na svoji hroudě pevné zakotviti, ji obdělávat, zmnožiti svou pílí, potomkům cele zanechat ji, žíti, abychom mocněji a lépe žili,

ji učit milovat jak sílu živou, tím laskavější, čím víc milována a důvtipem svým, rozhledem jí tklivou dát péčí v sobě dělníka i pána...