Zase jsem samotou v lese, nad níž hodina stojí,
stromy šumějí vysoké, pramen světla se bojí,
ozvěna padá jak s výše do hloubi skal.
Někde divoký holub zavrkal,
stíny měří dálku a letí
přes neznámé světy a přes staletí.
Ale najednou jako pod útoky
dobrodružných pracovníků, jichž slyším kroky,
v samotě ozvou se hlasy, stromy se kácejí, skály
srovnány se zemí, koleje zkříží se, kouře vše zkálí,
a už město hřmí ve mne, náhle jež vyrostlo
ze samoty včerejší, v plameni oken sklo
vzhoří, stromy schnou v útoku živočišném a chví
vše se napjetím, očekáváním, objevy.