Nad přednášky a knihy schýlený bez ustání
přemýšlel churav, bled,
hlad, zima jizbou vála a cosi jak sen skrání
z předešlých ještě let.
To byla jizba tmavá a zastrčená kdesi,
stroj šicí vedle zněl,
a hovor šiček šuměl vzdálenou hlasů směsí,
ruch předměstský sem vřel.
Dny píle, bojů, klamů se náhle vystřídaly;
on knihu zavřel již.
Teď mohl vkročit v život, kde rozkoše se smály,
byl štěstí, lásce blíž.
Však řek’ si v zamyšlení a s trpnou resignací,
ne, ještě není čas,
dřív kousek chleba najít já musím za svou práci,
a čekal, čekal zas.
Přec za ty slzy matky, za otcův mozol tvrdý
po tolik dlouhých let
a za vítězství duše on bezpečný a hrdý
vyjíti musí v svět!
Toť ničemná mzda, bídná, již musil v posled vzíti,
a bral ji, zdá se, rád.
Však pozděj, řeklo se mu, že teprv bude žíti,
jak chce to zvyk a řád.
A žil. A brzy viděl své prvé vlasy bílé.
Jak soustrastně se smál!
To dělník měl se lépe, on v plné, bujné síle
svou ženu objímal.
Kam poděla se dávno z let mladých láska snivá,
jež nedala mu spát?
Neslyší parky šumět a v nich jak kdy se schvívá
květnový, vonný chlad. –
Teď starostliv a vrásčit se lásky skorem bojí,
a vzpomíná-li žen,
na ošetřovatelku, – ne na milenku svoji
pomýšlí roztrpčen.