Co světla vnes' les již v zeleň dne, když skřivaní píseň zněla. Výš duše se do modra pozvedne, by spolu se zticha rozechvěla.
Prach zlatý oříšky z prášníků metou, hor zelené svahy voní a kvetou. Jde oráč v slunci, za pluhem se slétl průvod racků a jíká.
Jde mladý vítr též nad luhem s hvízdotem uličníka. V přeháňkách pršek, bezbožníče, jak na ústa líbáš petrklíče!
A všude vzbuzený jara smích harmonického boha. Zrodil se po bozích zhynulých a lehká je jeho noha
a ze všech puků a míz tě zdraví, má líbezné záře pruh kolem hlavy. Milenců květný svátku, slav oblaka, nebem jež plují,
stín první lesa, v plátky tenkých trav když rety Pana dují, a do prvních šelestů keřů a stromů když bleskne se, dálka hřmí údery hromu...
Ó zemi, voň, roň své prameny, jež zpívají a hlučí, luk modré a ohnivé plameny a pomněnky družnému žití se učí
i křehké olše v močálu kraji, když růžový západ proskočí háji. Jdi jaro, dej bloudit mdle opilý hled oráčů v obzor zlatoplavý,
jdi, milencům zvěstuj, by prosili o květiny první trávy, když vyjdou si ruku v ruce a bosi tak do první ranní čerstvé rosy.
Hup, do chalup, hup a náhle vstup zelení světlou, něžnou, ranní, věřící zlatými tolary slunce skup, slib úrody požehnání
a bohaté žně, když slunce prudce již svítí, – dej po letech vražd mír klidného žití. Tam v zápraží drsný hospodář se do sadu se ženou dívá,
kde všecko květ, oslnivá zář, to první snad slavík již zpívá? Vše novou láskou se zaslibuje zemi i muži i ženy i děti rodnými láskami všemi.
Cookies on Poetry Cove