To žíti naše nad lží mysteriem,
než z božských dlaní kapku smrti pijem,
se zmítá, padá, vláčí sem a tam –
ký div, že díš: „My žijem pouhý klam!“
To housenka mní – když se v kuklu spřádá:
s tím člověk usne, když již v rakev padá,
v své bolesti kdy nemůž’ pochopit,
co jest to zase někdy znovu žít!
Až pukne kukla však a motýl vzletí,
až bude kroužit vzduchu ve obětí –
kdo moh’ by říci: „To jest velká lež,
že hrob nám pro věčnost dá křídla též?“