Po bitvě šli se modlit vladaři
za tisíce svých utracených duší...
Královny bledé smutek ve tváři
i dvořanům lesk smutných očí sluší...
Na prokletém tom sporném území
tisíce mrtvol padlo v okamžiku. –
Kdys při odvetě padne kulemi
tam ještě jednou tolik smrtelníků...
A co se vladaři tak modlili
a v poddaných co doutnal děs a vzdor,
co všude podkopy se rodily
z měst vyssátých ze smutků hor,
krvavý Přízrak vyschlou ruku vztáh’,
morovou, hroznou na vypráhlou zem
a dobíjel, co mřelo v mrákotách
o hladu vyprázdněným pod stolem...
A ku rudé nahýbal se Evropě
ten přízrak, cítící puch rozkladu,
rozlité krve kráčel po stopě
ku člověku, jenž hynul o hladu
na zbraních zlomených a rezavých,
z nichž ještě krev se kouří protivníka,
proklínal podlé rádce králů svých,
a buřičem se stal, jenž nezavzlyká.
Na Moři Zlatém hrozný přízrak stál,
leb vyhlodanou od mořských měl supů,
šat děly prostřílený větrem vál,
chřestící cetky z dobrodružných lupů,
na ukradenou vzepřen pochodeň,
jež černá, uhořelá zhasínala,
stomílovými drápy sbíral žeň
zčernalých mrtvol, tmou jež uzrávala...