Tak brutálně jsi Město vítalo: zde jsem. Tvůj život sobecký tak cize, drsně řval posluhů křikem, láním, koní poklusem, rozjetím drožek v světlou dál.
A všichni jsme již přišli. Večer teple svítil, v lamp modro vítal v parcích mnohý svadlý květ. Rychlíku horečný že ustal náhle let, jak sladkou ránu v srdci svém bys cítil,
když v města řev jsi vplýval, v jeho ostrou zář. A domy, kouty, každý krok a nová tvář, bájivé věže, arkýře a věky, které snily, ti nesly poselství, tvou touhu oslovily.
Ty naslouchal jsi všemu vášnivě a prudce a po všem vztahoval své ruce. Krám za krámem tu výzvou křičel obchodníků, znalostí vášní, štěstí, bolestí a zvyků.
Vše smýšleno kdes nástrahami jich v expresních vozech vlaků salonních, když jeli k Paříži a do zámoří, majáky Amerik kde v ostrých světlech hoří,
orient s okcidentem rvaly se, jich přístavy a města a jich plody lákaly nové světy, nové rody. Jak život hřmí a křičí, zástup valí se.
Nástrahy intonují: hudba v zeleni; žen nepoznaných bezstarostná chůze; a nekonečných davů sem-tam proudění v barevných světel rozpršené duze.
Uličky drobné viz a starý most i řeku, vše jak by ještě žilo řádem středověku; soutěskou udušená světla, písmeny: lokály řvou svých bezstarostných písně,
dýchají odeur kleneb stísněný. Teď vřavou kolejí blesk přes blesk klikatí, tramwaye, automobily a drožky hřmí a pádí, tepoty kopyt zní.
Nuž, přátelé vy, mladí, lze sbratřit se? a lze si tykati? Vždyť víc, než pouhé srdce naším být se nezdá, ve světle alejí – plá každé jako hvězda, –
svobodná volba, hrdost, býti v množství sám, a možnost: koho najdu? koho mám? Po něčem stýská se... Však člověk najít musí dnes ještě domov svůj.
Ty, kterak najdeš jej, svůj svět si objevíš. Teď ženy, muže z práce navracet se zříš, ty zemdlené, již vládli koly netvorů, projeli všemi směry lidskou říš,
stroj parou roztančili, pod horu nakladli v skály podkopů a staviva se navozili jizvou kolejí až k obzoru, stavěli, kuli, rozhoupali kladiva,
kovářské měchy rozduli a hrnce kroužili, kameje brousili ve světla zářivá, v obchodech, komptoirech jmění zmnožili, cesty, jež k tajům vědy vedou, zdloužili
nálezů sítěmi, jichž směr se roztéká, je štěrkovali, potem svým je loužili, až milion jich spojovalo člověka, s božími divy spoutalo a do věčna
v jednotu slilo, jejíž síla odvěká od zázraku jde k zázraku a roste společná. Od dneška dělník budeš, spiatý s osudem všech těchto, drahý. Jdi a poslouchej
ruch ulic z dola, světnici své pozdrav dej, po stříškách shlédni v hloub, radostí života se směj, a usni tvrdě dnes, byť loži na chudém.
Cookies on Poetry Cove