Podzim když vlídný rozprášil žluté listí, řekl jsi: bude mi pokojně z ruky osudu čísti. Vrátím se, kde to zpívá prameny mládí. Sednu si pod sosny rodné, potok kde chladí.'
Vytuším stopu, bílá kde noha v písku stála, a kde dozněla píseň, již láska vyzpívala. Rozzpívají se u lesů větry jižní. Neuvidím jen lidi, leč bratry a sestry a bližní.
Byli vždy dobří a sukovití, jich srdce bilo, svědomí neusnulo v nich, včas se vždy probudilo, žilo v nich vždycky, co nad hroudou v modlitbě sedá, lidmi po lidech pátrá a boha v nich hledá.
Přežitý smutek zapomenout tak těžce je mně, cítím však jiný vzduch vane z té milované země. Po dětech zhynulých cítí mateřskou bolest krutou, bez hnutí ještě s rukou přitisknutou
hledí a neschopna k činu a k práci se vstáti chystá, nové dny loká rozkoší prostoru, ve světě místa. Přežiju malého mrtvého v sobě mukou dlouhou, dočkav se všeho, po čem jsi, národe, hořel touhou.
Bratři z jihu, mí bojovníci v milosrdném létě ruce jste podávali si s bratry v širém světě. Z pevné vůle a z Husova prostého přikázání s vámi šlo po celém světě k svobodě odhodlání.
Myslím-li na svoje jižní bratry, jich svět se mi křísí, dobři že budou, jak bývali otcové jejich kdysi, u nich chci složit hlavu, až chvíle má přijde, v nenávratnou až hlínu zaniknu myšlenkami,
chvíle až moje přijde a znamení dá mi, člověkem dobrým až umru, jak za dětství mřeli tu lidé.
Cookies on Poetry Cove