Už březen se probouzí. Tvůj domek na venku se sluncem zasměje brzy z každého přístěnku. A v zahradě stromy tvých nůžek budou očekávat, tvých dětinských slov, jichž láskou jsou zvykly kvést a zrávat,
neb ty jsi dobrý, tvá pohoda v pohledu, řeči i malověrné, i škarohlídské dobrotou léčí. Kdys léčitel duší, zřídka již píšeš drahá slova. Kdys básník, jenž bolesti lidstva vzal na sebe, v srdci je chová.
Dnes lidé být nemohou šťastnými, blouděním unaveni, že nespokojeni sudbou, již dal jim úděl denní, je nelze obšťastnit, jen v honbě za novotou a za nedosaženým chtěním a nevyslyšenou notou.
Tak rozloučiv se s nevyléčitelnými všemi jsi samotu našel a poklonil se zemi. Teď vidím, jak zahradu zrýváš a záhonku černou prsť, jak pečlivě uhrabáváš, jen tu a tam přidáš jí hrst,
a drny měříš a obkládáš i zalíváš a z deště se těšíš laskavého a modlíš se: bože, ještě! Teď vidím, jak shledáváš v papírcích semena, sazenice jak sázíš, jak seješ a jak ti zaplanuly líce.
Teď slyším, jak budou as klapat tvé rozbité sandály po schůdkách, až nalejí pupence, květy se zapálí a až ty divy vypučí ze země, květy se zjeví ti růžové a žluté a temně modré jak zpěvy.
Až přejde duben, tvé sandály zaklepou každý den, tvé oči se zdiví, ty budeš vzrušen, nekliden vším kvetoucím před prvním májem a po prvním máji v své zahradě, zeleň kde bujná a květy kde zlaté plají.
Hle, hrušně s tuhými, světlezelenými listy, tu alejky jabloní bělorůžově kvetou místy, zde klokoč, voskově bílý, zde třešně. Květ čistý tak! Žel, nejdřív těch třešní květ něžný odkvétat spatří zrak.
Pak záhy vše v odkvětu a pohled je porušen čistý. Jen japonská jabloň Sakuri dosud růžově kvete, jak družička s větévkami, jež zdviženy diví se: světe! Teď boží dřevec láká svou vůní kořenitou,
teď jasan s květy, jež spouští vousů spleť nitkovitou. Sta kosatců s listy pentlově mečovitými, čokoládově, žlutě a modře rozvitými. Ó pampelišky zlaté a chvojky bujné chvosty
tu pod smrky stříbrnými s obalů žlutých letorosty – můj bože – a já tě v odkvétání vidím všeho, tak na vše pozorlivého, tak pečlivého, jak hlídáš třešní bobulky zvědavě vykukující
a rybízů, angreštů plůdky, jež smějí se, pidimužíci, a v husté i vysoké trávě jak zrosené sedmikrásy se rozdívaly zdivené do prosté, rdící se krásy.
Cookies on Poetry Cove