Svět na chudobu svou kdy žaloval,
tvá bytost byla bohatá a krásná.
Byls jitro, dnící se.
A zítra temná noc byls jasná,
v níž vysoko se plno třpytí hvězd,
byls jindy stráň, kde vítr jarní počne hučet.
Vše napjato jím, pupence chtí pučet.
Vysoká, měnivá,
s nízkými mráčky hrající si obloha.
A z očí tvých kdo čet,
žár vyčet člověka v zápase o Boha.
Co o sousto se rval
svět chudoby a hmoty,
tys harmonické bohatství
již od zrození srpem nitra žal.
Když hadry podělils a hadry odkážeš,
když budeš pouhý prach,
jsi chvíli krásným člověkem. A tam, kde jdeš,
vždy duha svítí.
Toť okamžik, kdy z tvého bolestného dne
prsť černou prosycují deště úrodné.