PRINCEZNA LYOLEJA

Churav jsem byl a ve snu z lenošky, kde jsem dřímal, slyšel jsem ukolébavku jarního večera;

slyšel jsem ukolébavku kmitavých hvězd. Na staré pavlači domu tichého jako hrob,

slyšel jsem ukolébavku jarního večera. Vůně i záře i ticho, černé chomáče střech,

zahrady s bílými květy, blízkost chladivých vod. Divno... Jak v pohádce bývá... srdce měl churavé já.

Poznal jsem, že na mne kývá princezna Lyoleja. Tak jsem ji nazval. Děcko žvatlavé, churavé já...

Možná, že zas se mi zjeví princezna Lyoleja. S ňader spadlými květy vždy lůžko mi přišla stlát,

s loutkami stříbrných očí si ke mně chodila hrát, a stále u mne jen byla... a tak mne rozveselila...

Pak, když mne uzdravila, pak... nepřišla vícekrát... Ta princezna Lyoleja... s ní byl jsem již zasnouben,

když prapory na věžích šlehaly s paláce z mořských pěn, když hudeb zněl metallický hlas a slavnost již začala, –

ó, jak mne zklamala princezna Lyoleja, ó, jak mne zklamala...!