Ze zděšené vřavy, ze zástupů postavivších se v zápas
– tak holé a černé pěstě proti vztaženým mečům –
jen jediný z proroků zachráněn stanul tu na pobřeží,
kde z rákosin lkajících bylo zřít široké moře
a roztrhnuv roucho, zaplakal hrozným a tichým pláčem:
„Náš nepřišel dosud čas... neb nedůvěřuje slabost,
by nikdo ji neseslabil až k mdlobě, a nedůvěřuje síla,
by nikdo ji nezměnil v slabost. Vše, získané věky,
jak skála stojí. Až kosmos tragickou divokou silou
v své obnově nechá zaniknout vyžilým světům,
a duše až na trůn vstoupí přes všecky skácené modly,
pak nebude pokořených před svědomím lidským,
pak nebude zardousených před tváří Boha“...
A šelest slyšeti bylo, jak někdo by dlouze plakal...
skrz třtiny se moře s černými loděmi zrcadlilo
a odlesk požárů rudých z bran města přeskakoval,
tmou zvony poplašně duněly strašnou nocí.