Ze zděšené vřavy, ze zástupů postavivších se v zápas
– tak holé a černé pěstě proti vztaženým mečům –
jen jediný z Proroků zachráněn stanul tu na pobřeží,
kde z rákosin lkajících bylo zřít široké moře
a roztrhnuv roucho, zaplakal hrozným a tichým pláčem:
„Náš nepřišel dosud čas... neb nedůvěřuje Slabost,
by nikdo ji neseslabil až k mdlobě, a nedůvěřuje Síla,
by nikdo ji nezměnil v Slabost. Vše, získané věky,
jak skála stojí. Až Kosmos tragickou divokou silou
v své obnově nechá zaniknout vyžilým světům,
a Duše až na trůn vstoupí přes všecky skácené modly,
pak nebude pokořených před svědomím lidským,
pak nebude zardousených před tváří Boha“...
A šelest slyšeti bylo, jak někdo by dlouze plakal,...
skrz třtiny se moře s černými loděmi zrcadlilo
a odlesk požárů rudých z bran Města přeskakoval,
tmou zvony poplašně duněly snivou nocí.
Od téhož autora:
Realistické sloky. Praha. 1890.
Květy intimních nálad. Praha. 1891.
Z mého kraje. Praha. 1893.
Soucit i vzdor. Praha. 1894.
Zlomená duše. Praha. 1896. (Rozebráno.)
Vybouřené smutky. Praha. 1897. (Rozebráno.)
Theodoru Mommsenovi. Praha. 1897. (Rozebráno.)
Prosa. Praha. 1898.