Stál bez hnutí zástup... A zklamán, ohromen naslouchal slovům,
až reptání v osamělých zaznělo skupinách, rostlo,
až zvlnilo se jak moře a přílivem stoupalo na břeh. –
– „To dlouhá však Píseň!“ kdos chraptivým zasmál se zlobným smíchem
a s balkonů tajený výsměch zaskřípnul škodolibý.
Hned obrovským davem potupný posměch zabouřil rázem,
jak bludičky přeskakoval, jak šelest listů se zdýmal,
jak tisíc by okovů zařinklo spoutaných rukou i nohou,
hadry se k nebesům vzduly na podivných, vyhublých tělech
mrzáci pitvorně vyli a hetéry pokřikovaly,
ve světle lamp žlutém se rudé pochodně zavlnily,
jich jiskry se šinuly v snopech na dláždění rozhlodané,
po vlasech vyžilých žen, jež větrem se rozdouvaly,
nad černými pěstěmi davů, vztýčených do výše vzpurně.