Král mračný ponuře seděl a s balkonu tupě hleděl
a nehnul brvou: Pak zasmál se tichým, tak tenkým smíchem
a řek: „toť veselé, vskutku. A maškarní dekorace
ty věže vzadu jak plátnem jsou pohřebním potaženy.
Ty pěstě, můj kancléři, vidím však raději věsit se k zemi
než hrozit k nebi... Kde zůstaly při tom jezdcové moji?
Ty pěstě chci dolů, dolů... Ať biskup slouží mši slavnou
a žezlo mi dejte ze slonové kosti a korunu z démantů zlatou,
plášť šarlatový. Nač ještě otálejí má vojska?
Či nemohou zapomenout, že syny jsou těchto otců?
Za mrtvé rebelly všecky nechť mše se slouží....“
Pak dusné šero
na Město v mlhách černější od moře bojácně táhlo
a v krvavých světlech vzeplálo očima zděšenýma.
Do stínu se krčilo Město a vlny úzkostně lkaly
na modře rozdychnutém, sinavě ztrnulém moři.