A kdosi ze zástupu zvolal:
„Vy jste-li proroci, jste li vy apoštolé,
k nám napřed promluvte. Milionů bolest je bolestí naší.
My zdáme se divocí, hrozní, že strhané visí nám svaly,
my vyvrženci jsme vylezli z děr jak prašivé krysy,
z žil země a z vod po krásném tom dojemném ránu,
v němž veliká slavnost byla (však nevíme dosud čeho).
K nám promluvte a ne tam k těm, k těm, kteří nás dosud vraždí,
a u nás svlékněte škorně, na tvrdou zem ulehněte
a s našimi dětmi pojezte, s námi se pomodlete,
a naše práhy a naše stoly požehnejte!
Vy jste-li proroci, vy jste-li apoštolé,
vy jste-li z nás a z našeho lidu a s námi-li trpíte, s námi,
nuž kterého Boha jste proroci? Zda těch, kteří dávno jsou mrtvi,
či těch, kteří rodí se, aby nás na zemi přišli spasit,
a řekli: Ty, Zacharie jsi tolik již trpěl, žes o srdce přišel.
Teď nikdo se nenajde, aby tě rozšlápnul jako božího červa
a nedopustí, bys hladem skřípal tak příliš zdravými zuby,
a když se k večeru setmí, tvá dcera již nepůjde do ulic nikdy.
Ti bozi řeknou: Zde máš a sprav si člunky na prohnilém stavu.
A neznámá ruka ti pohladí při tom tvou bezbožnou, lysou hlavu:
ta dá ti přec v každé poledne vydělat na kus chleba a mísu s rejží.
To jiný, panečku, začne život. A prsa naší mámy se nalejou jinak,
ten nejmenší také chce žít... Nuž jste-li vy proroci, dneska
k nám pojďte a promluvte k nám a prahy nám požehnejte!“