Pak ulicí světlou šli... Tu náhle obrovské vzhořelo Město
a zástupů černých mrakem se zatáhlo rostoucím z koutů.
Po větru hadry vlály s bizzarních vyhublých těl
a horečně, dychtivě žhoucí plály oči.
Ty zástupy rostly, rostly jak zvětralé ponuré zdi,
na kterých se neuchyt lichotný, přissávající se břečťan.
A zrovna tam stáhly se hrozivě, echo budíce náměstím,
kde z rána heroldi jeli před průvodem triumfalným,
král v zlatohlavu s Neronskou, tvrdě řezanou hlavou,
sbor biskupů, diplomatů a filantropických paní,
řad kněží v ornátech zlatých a měšťanů nahrbených,
a zrovna tam pod tribunou, kde z rána prapory vlály,
kde advokáti národa slavili svátek Nepřemožitelnost
„toho zázračného, toho silného lidu,“
kde zrána heroldi troubili před králem v hermelínu, –
tam hadry vlály s podivných bizzarních těl,
a celá Bída z Města a z Moře a z krajů dalekých
svá roztáhla chapadla přes všecky věže a přes všecky lodi
a přes všecky okolní hory až k obloze mlčky rostla...