KDYŽ Proroci z nových světů se blížili, světlá noc splývala k moři.
Je rybáři uzřeli první z bárek zamlklých, zátokou křižujících,
jichž plachty špinavým oranžem bloudily po světlých mlhách.
I nechali makrel zlatomodrých a krabů do chaluh stočených
a Městem se rozešli po krčmách mluvíce o Prorocích.
Na pobřeží Města ležely stožárů obrovských stíny
a ponuré věže zasněných katedrál v měsíčním světle...
A jen se zjevili Proroci, jakoby obrovský polyp
se roztáh a smršťoval, choulil se, vzdýmal a týčil,
hned Město oživlo davy a okna i arkýře, sloupy,
spěch divoký přetékal do stmělých zátok,
i staleté paláce mrtvé a domy měšťáků úzké
i chatrče oživly slepené z hlíny na konci Města,
spěch divoký valil se s šumem v plazivém rytmu
i řinkotem kopyt rytířských ořů
i dusotem prašných žebráckých škorní...